Já bych se vrátil ještě k té kumulaci. To je totiž ošemetná záležitost, protože se musí brát každá látka zvlášť. Různé látky se ukládají v různých částech organismů nebo se neukládají vůbec, to jsou, jestli si to dobře pamatuji, borité soli. Některé látky se třeba ukládají v kostech, to je taky dobře, protože z kostí se potom těžko vyplavují, třeba olovo, podobné to je obecně u většiny kovů. Problematické jsou právě lipofilní látky, to jest rozpustné v tucích. Ty se totiž shromažďují působením potravního řetězce a končí v jeho nejvyšším článku. To je třeba deltametrin, obecně všechny pyrethroidy. Takže deltametrin se vymývá z lávky do jezírka a následně se zachycuje v řasách a jiných vodních roslinách. Z nich přechází do hmyzum který se živí řasami, z tohoto hmyzu přechází do dravého hmyzu, postupně se koncentruje a pokud by byla v jezírku jedna jediná rybka, teoreticky všechen vymytý deltametrin by se shromaždil v ní. Je pravda, že deltametrin je široce používaný a pro teplokrevné živočichy je téměř netoxický. Jenže jeho zátěž v prostředí se postupně sčítá a hromadí se v tukové tkáni i lidí. Je to v podstatě stejný problém, jako byl svého času třeba s DDT, hromadilo se, až v určitém článku potravního řetězce dosáhlo nebezpečné hranice a draví práci najednou začali snášet vejce bez skořápek. Úplně stejně působí třeba i polychlórované bifenyly, které jsou jinak absolutně nejedovaté a stabilní látky. To hromadění těch átek v organismech je zatím poměrně málo probádaná věc. Každopádně není vhodné bez vážného důvodu zavádět do životního prostředí jakékoliv cizorodé látky.
