Boj s trávou, díl první.
------------------------------------

Můj děd když naposled posekal svůj sad a záhumenku, na podzim řekl:
"To bylo naposled, příští rok už to nezvládnu, bude to už jen na vás. Já vám jen můžu naklepat kosy, to ještě zvládnu hodně dlouho".
Osmdesát let měl v tom památném pozdním létě a roku.
*
Následující rok jsem s tatínkem nastoupil do akce. Velmi časně z rána vybaveni radami a speciálními kosami které pro nás můj prozíravý dědeček už dopředu připravil. Speciální byly v tom, že násady byly nějak masivnější, hrubší a vlastní kosa - ten plech co přímo přichází do styku s trávou, byl o hodně kratší než jeho oblíbený nástroj. Mimochodem, jeho použití nám přímo zakázal se slovy, že by jsme mu ho zničili nebo v lepším případě zlomili. A měl pravdu..

Nějak kolem poledne otce asi přešel elán, nadšení, nebo už toho měl dost, to už nevím, ale na věci další si vzpomínám velmi dobře.

Mrštil kosou do škarpy a řekl:
"Tak takhle to nepůjde, já musím pozítří do práce, ty do školy a i kdyby ne, tak tohle s tím naším tempem neposekáme ani do zimy. A to nemluvím o sušení a tak!"
Pak jsem tak nějak z dálky slyšel něco jako manželskou hádku. A pak silné prásknutí dveřmi a zvuk odjíždějícího auta.
*
A jak jsem se pak ptal maminky kde je, kam jel, tak:
"No kam asi, když vy dva nedokážete ani zlomek toho co ten starý kulak. Do JZD sehnat nějaký traktor se sečením!"

Rafael.