Co se týče kvetení, R. roxburghii si na svém místě potřebuje zvyknout. Co se tak mezi pěstiteli povídá, dočkali se prvních květů nejdřív až po třech letech (ale někteří až po šesti). Vliv na to má nejspíš místo kde jí pěstují i zdroj ze kterého svůj exemplář získali. O trochu lépe se jí daří v teplých oblastech a v písčité půdě, avšak snáší jak slunce tak polostín. Názory na výšku a mrazuvzdornost se rozcházejí, oficiálně by měla být do 2m, netrpí chorobami. Budete-li mít R.r. normalis tak se dočkáte žlutých šípků, budete-li mít R.r. plena pak budou šípky vzácnější.
Existuje velice podobná Rosa hirtula - japonský endemit, jejíž druhé synonymum je Rosa roxburghii var. hirtula a japonské jméno Sansho-bara. Botanici ji kdysi považovali za variantu čínské R. roxburghii normalis, ale podle nejnovějších genetických výzkumů příbuzné nejsou. Pro laika však vypadají prakticky stejně, takže se často zaměňují. (bohužel je zaměňují i renomované školky a nám pěstitelům v tom dělají zmatek) Obě mají krásnou stříbřitě šedou odloupavou kůru a exotický "japonský" tvar keře, takže i v zimě vypadají dekorativně.
R. hirtula dorůstá ve své domovině 5 - 6 metrů, její listy jsou nejčastěji 15ti četné, na rozdíl od R.roxb. ostřeji zoubkaté a plstnaté. Květy jsou jednoduché v odstínech světle pinkové, podle dostupných údajů je ostnitější než R.roxb. Je také mrazuvzdornější, roste na Fuji až ve výšce přes 1000m Její plody také připomínají kaštany, ale jsou zelenkavé, zatímco u R.roxb. jsou zářivě žluté.
Nenechte se odradit přirovnáním k ostnatému drátu - zní příliš krutě. Je to trochu nespravedlivé, na rozdíl od jiných růží má ostny pouze v paždí listů a na starších větvích ostny vymizí. Nakonec posuďte sama z fotek na následujích stránkách. Ukazují nejen květy, ale i krásný tvar keře a odlupčivou kůru. (bohužel nemám svoje fotky z období zimy) http://www.heritagerosefoundation.org/discus/messages/256/446.html