Před mnoha lety rostla v zahradě rolníka Procházky (kterou posléze rodiče zdědili) stará švestka, spíš pološvestka. Protože kolem byly další pravé Domácí (kvalitou nedostižné), zajímali jsme se o ni jen zkraje sezóny, neboť dozrávala už v půli srpna. Až když pravé švestky začla kosit šarka, začal být o tuto nenáročnou odrůdu zájem.  Po letech musela slivoň uvolniut místo dětské houpačce, tak jsem z ní naštěpoval stromek mladý. Podle literatury jsem došel k závěru, že to bude Wangheimova, vysoká plodnost, ranější zrání, buclatější plody. Jenže po revoluci jsem si od Kubáčka koupil dva stromky Wangheimovy a když začaly plně plodit, bylo jasné, že to není totéž.  Stromy i plody jsou si skutečně podobné, ale Wangheimovy jsou drobnější, méně aromatické a hlavně - zrajíí víc než o týden později. Překřtil jsem tedy slivoň na Procházkovu, podle původního majitele zahrady. Dodnes nevím, jak se opravdu jmenuje. Řadu let je u nás tato švestka páteřní odrůdou pro přípravu kvasu - plody jsou ojíněné a pěkně voní (podobhně jako Katinky), vůči PPV vysoce tolerantní, sladké i ve studených letech. Tak si říkám, že oni ti staří pěstitelé nebyli asi žádný trubky. Hledáme stále nové čačanky, rumunky joja a topy a nevím, jestli nevymýšlíme dávno vymyšlené.