Ono to s těmi švestkami vhodnými na pálení je trochu složitější. V minulosti dominovaly jako surovina převážně 2 odrůdy:  Domácí velkoplodá a Durancie. Obě se vyznačují vysokým obsahem cukru a pozdní dobou dozrávání. Z těchto důvodů byla příprava kvasu poměrně snadná. Plody se sbíraly do škopků, někdy i nezakrytých. Chladnější počasí a vysoká cukernatost do jisté míry brání nemocem kvasu, jako je třeba octovatění, takže švestky lze klidně přihazovat, nádoby snesou uskladnění kdekoli - venku i ve sklepě, netřeba kvasných uzávěrů. Pálit bylo možno klidně až za rok.
   Nové tolerantní pološvestky poskytnou pálenku neméně chutnou. Jsou ale obvykle ranější, rozdílně šťavnaté a méně sladké,  proto víc náchylné na plesnivění a špatná kvašení. Jednoduché řešení - doslazení kvasu cukrem - zhorší kvalitu výsledného produktu. Je proto třeba o kvas víc pečovat - o čistotu ovoce,  rozmačkání, hermetický uzávěr nádoby, plnění v jedné době, zakvašení ušlechtilým zákvasem, včasné vypálení, atd.