Síření sudů a bezpečnost práce

Standův postup se zákvasem jednoznačně podepisuji. Já bych ale každopádně i do té levnější verze nějaké kvasinky přidal - např za korunu droždí. Zákvas se tak rozjede rychleji. Při postupném plnění dalšího sudu použijeme jako zákvas kbelíček již kvasícího obsahu sudu prvního.
    Pokud bych chtěl něco do sudu (krom zákvasu) přidávat, tak místo síry raději nějakou živnou sůl, případně pektolytický enzym. Ale ani jedno není zcela nezbytné. K pektolýze dochází i při samotném kvašení a živnou sůl nahradí i ústrojné zbytky červivého ovoce.

Zajímavé, jak se vcelku jednoduchá otázka (jak se chránit, kde pořídit masku) zcela zvrhla v opakování známých pouček.

Už jsem to našel, odkud to mám, to síření kvasu. Cituji knihu Jílek, Zentrich: Příprava kvasu na výrobu slivovice, vydal Dobra a Fontána, Olomouc 1999, str. 92: "Před uzavřením sudu (plastový) víkem - volný prostor mezi víkem a ovocnou břečkou vysíříme tím, že tam zapálíme kousek sirného pásku..."

Žádné diskuze jestli sířit nebo ne. Autor knihy to asi považuje za velmi důležité, protože to ještě opakuje, například na str. 34: "...Nutno poznamenat, že i v těchto případech vysíření volného prostpru oxidem siřičitým (SO2) není na škodu...."

Ve vláknu výše někdo radí sířit leda v případě pozdní cesty do pálenice. Tady bych se chtěl podělit o zkušenost mou: Jednou se to tak seběhlo, že jsem byl objednán už dost pozdě se švestkami (v březnu) a navíc jsem v tu sobotu musel být na služební cestě. Transport do pálenice jsem připravoval týden předem (překýblování ze sudů ve sklepě do sudů na vozíku), aby další víkend manželka jen popojela autem. V pálenici dostala vynadáno, že kvas děsně smrdí. Navíc páleník si stěžoval, že tím načichla celá jeho aparatura. Slivovice taky smrděla. Nicméně po pár měsících slivovice vyčichla a už je vypitá. Od té doby sířím jen při zakládání kvasu, ne na konci.

Aleš

Radu v prvním odstavci na straně 99 odkazované knihy považuji za důležitější. Každá kniha více či méně obsahuje pasáže citované bez řádného ověření, rady šířené v dobré víře. Ať už se jedná o vylupování "štítku" z oček či síření sudů (včetně plastových). Za dobu, než bych vyloupnul štítek z očka mám udělané 2-3 záložní a podobně je lepší pracovat čistě a rychle, než spoléhat na síření. Klidně ovoce omyji, přeberu od nahnilých a pak naočkuji zákvasem, než abych spoléhal, že se mi po síření na povrchu nevytvoří křís.

O tom že jde o informaci citovanou z hluboké minulosti svědčí i to použití sirného knotu místo pyrosiřičitanu (u kterého se dá poměrně přesně určit množství a neuniká do okolí)