Psal jsem už pochvalně o mnohých odrůdách ovocných dřevin, ale ještě jsem nezmínil tu, kterou mám nejraději, nebo které si nejvíce vážím. Tou odrůdou je stará, dobrá, anglická Coxova reneta. A vůbec to není kvůli tomu, jestli je nebo není rezistentní vůči strupovitosti, nebo jestli dobře rodí nebo nerodí, jak vypadá nebo nevypadá. Když už se o tom zmiňuju, tak tedy trpí strupovitostí i padlým, není moc úrodná, špatně se skladuje, větve vyholují, ovoce není moc velké ani nějak zvlášť pěkné, potřebuje dostatečně teplou polohu atd. Ale tím čím je nenapodobitelná, je její chuť. Ta zvláštní příchuť ji dělá tím čím je a zůstane. Na degustacích v dnešní době končí na posledních místech, ale tam hodnotí i jiné parametry, takže se tím nikdo nesmí nechat mýlit. Ten kdo má vztah ke starým odrůdám, dá mně jistě za pravdu, že Coxova reneta v dobré poloze a dobrém roce je chuťově vynikající. Když někdy zahlédnu v televizi pořad Hledání ztraceného času, tak si uvědomím, že po všechna ta desetiletí byla Coxova reneta lahůdkou a patřila mezi nejlepší odrůdy. To byla prostě její doba. Jsem příznivcem této odrůdy a určitě si zaslouží, aby se na ni nezapomnělo.