Ano, Blenheimskou renetu jsem zrušil před lety, dnes soudím, že to byla možná chyba. Jako většina triploidů má Blenheimka jednu důležitou vlastnost. Když stromu dojdou živiny, nereaguje zmenšením plodů jako Coxovka či Parména, nýbrž zhoršením chuti.  Tak se chuť plodů z neudržovaného stromu dala chrakterizovat slovy: "řepa s moukou". Strom jsem tehdy přerouboval a až po letech na jedné podrůstající větvičce jsem ochutnal překvapivě dobrá jablka. Jako solitérní strom na mezi je to skvcělé, ale tvarovat ho na malé zahrádce asi nepůjde. Navíc trvanlivost není extra dlouhá a ve sklepě příáliš vadne.  Výhodou je, že podle boulí na kmeni se odrůda dobře rozpozná.
   Nicméně zkušenost s Blenhemkou mě přivedla k myšlence, že s chutí starých odrůd to nebude tak, jak si většina lidí myslí. Když čtu jejich popisy v Říhově brožované příručce České ovoce z počátku století, divím se, jak můžou chválit takové kyseláče. Jenže ty staré stromy, z nichž my ty staré odrůdy chutnáme, byly taky kdysi mladé a rostly v odpočaté a vyhnojené půdě. Takže mnohdy srovnáváme nesrovnatelné. Tedy pro Jeptišky a Strýmky to neplatí, ty může jíst jen opravdový milovník jablek i když rostou na zákrsku, to už jsem si vyzkoušel.