Jen taková zajímavost ohledně vyšlechtění sladkých mandlí z původně divokých hořkých :
Hořké mandle plodí divoký planý mandlovník z nějž byla vyšlechtěna jedlá mandloň, která má mutaci jednoho genu, která blokuje vytváření většího množství kyanidu. Profesor fyziologie na Lékařské škole Kalifornské university v Los Angele Jared Diamond uvádí jak patrně proběhla domestikace divokých planých mandlí :
"Názorný příklad hořkých semen a jejich změny v procesu domestikace poskytují mandle. Většina divokých mandlových semen obsahuje výrazně hořkou chemickou látku zvanou amygdalin, jejímž rozkladem vzniká již zmíněný jedovatý kyanid. Osobu, která by byla natolik pošetilá, že by ignorovala varování hořké chuti, by mohlo drobné občerstvení divokými mandlemi zahubit. Nicméně první stadium spontánní domestikace obnáší sběr semen ve volné přírodě, semen, která slouží k jídlu. Jak se domestikace divokých mandlí mohla vůbec dostat do tohoto prvního stadia? Vysvětlení je vcelku jednoduché. U jednotlivých mandloní se totiž příležitostně vyskytuje mutace jistého genu, jejímž důsledkem je, že daný konkrétní strom nedokáže hořce chutnající amygdalin syntetizovat. V přírodě pak takové stromy vymizí, aniž by zanechaly jakékoli potomstvo, protože ptáci najdou a zkonzumují všechna jejich semena. Ale zvědavé nebo hladové děti prvních zemědělců, ochutnávající veškeré rostlinstvo ve svém okolí, by nakonec vyzkoušely i semena těchto nehořkých mandloní a svou pozornost pak zaměřily zejména na tyto stromky. (Ostatně evropští sedláci dosud úplně stejným způsobem rozpoznávají příležitostně se vyskytující duby se spíše sladkými než hořkými žaludy. Většina žaludů ale obsahuje hořké taniny. Ale existuje způsob výroby žaludové mouky, jimiž lze tyto hořčiny vylouhovat. Podobné domestikaci jako u mandloní u dubů ale bránilo víc příčin - jednak pomalý růst, kdy zasazený žalud může být produktivní až po deseti či více letech. Navíc duby většinou vyrůstají na místech, kde je zahrabou veverky, které se jimi živí. Při miliardách veverek, z nich každá ročně roznese stovky žaludů na prakticky každé vhodné místo příhodné pro růst dubů, lidé něměli šanci vyselektovat duby s takovými žaludy, jaké chtěli oni. Třetím a největším problémem je snad největší rozdíl mezi mandlemi a žaludy spočívající v tom, že jejich hořkost kontroluje u mandlovníku jedinný gen, zatímco u dubů celá řada genů. Pokud starověcí zemědělci zasadili mandle nebo žaludy z příležitostně se vyskytnuvšího nehořkého mutantního stromu, zákony genetiky diktují, že v případě mandlovníků bude polovina jader výsledného potomka rovněž nehořká, ale v případě dubu, zůstanou hořké téměř všechny. Už to samo o sobě úplně potlačilo nadšení kteréhokoli nadějného žaludového pěstitele, který by vyhrál nad veverkami a do té doby roky trpělivě čekal na výsledek. závorka - str. 135,136) Staří zemědělci pak logicky sázeli výlučně tato nehořká mandlová semena, nejprve spontánně na svých skládkách odpadků, kde sama vyklíčila, později cíleně ve svých sadech. Divoké mandle byly nalezeny na archeologických lokalitách v Řecku, datovaných již do doby kolem roku 8000 př.n.l.. Přibližně kolem roku 3000 př.n.l. pak začala jejich domestikace ve východním Středozemí. Když někdy kolem roku 1325 př.n.l. zemřel egyptský faraon Tutanchamon, jednou z jeho potravin zanechaných v jeho proslulé hrobce, aby se měl čím živit v posmrtném životě, byly právě mandle. (Existuje mnoho dalších známých plodin, jejichž divocí předkové byli hořcí či jedovatí, jako fazol měsíční, vodní meloun čili lubenice obecná, brambory, baklažán čili lilek jedlý a hlávkové zelí čili brukev zelná.)" - str. 123, 124
Citováno z knihy : Osudy lidských společností od Jared Diamond
Richard Molek, Kyjov
triturus.vulgaris@seznam.cz
