Kohout nebo slepice?

Zdravím. Slepice mám asi 1,5roku. Tak zkušenosti ohledně odchovu nejsou. S chovem ani s odchovem problém nemám, už jsem i sem často psala a koukala na jiných problémy a poučovala se. Ale nepoznám pohlaví u kuřat. Omlouvám se, nejsou to čistokrevná kuřata. Děti chtěly kuřata a tak jsem slepici, která kvokala, dala 3 vejce od různých čistokrevných slepic. Otce mají stejného, vlašák, možná říznutý, ale prý ne. Ten nemá kroužek. Slepice: maranska, araukana a minorka. Minorka je i sama vyseděla a vodila a starala se o ně dva měsíce. Teď jim jsou 3 měsíce a týden. U křížence Araukany je to víceméně jasný. To bude kohout, a nádherný. U skorominorky asi slepice. Ale nevím, jak u maransky. Co myslíte? Porovnávám ji s mámou, a dávám jí 70% slepice a zbytek kohout. Mohl by mi někdo poradit?

Jinak jsou všechna kuřata hrozně velká, rostla jako z vody. Mámu přerostla už dávno, taky dostávala ***** menu.

Dobrá den.
Co bych Vám tak mohl poradit? No přeci, že jsou kuřata opravdu pěkná a jen se lesknou. Černá slepička je taková slepičkovsky skromná a hnědočerným kohoutkům se už červenají hřebínky, dělají se na krcích závěsy a zvedají ocásky.
PS: nenašlo by se příště u dobré chovatelky, pro dobrou kvočnu, vajec víc? JG

...jsem pořád doufala, že to nebude kohoutek. Vsugerovávala jsem mu, že je slepice. Tak to je budu muset rozdat, aby náš Karel neměl trauma. 

Myslíte mě jako dobrou chovatelku? Tak to díky. Snažím se, aby měly vše, co mít mají. Všechny jsou krásné a zrovna mají nový kurník postavený vlastníma rukama. A vejce by se na jaro určitě našla. Holky jsou snaživé. A kvočna byla skvělá, starala se o malé příkladně a hejno ostatních je ani nebije.

I ta příroda to má těžké, poměr pohlaví nařízený, nabídka 3 vejce a zavděčit se.
Samo, že jsem obrázky kurníku s ořechovou větví viděl. Chválím dodatečně.
A ještě, protože každý chov má nejen začátek, ale i konec. On to Karel ještě chvíli vydrží, než se Vám podaří kohoutky za nějakou tu slepičku vyměnit. Možná by to šlo i za jiného, třeba i vysloužilého kohouta. Ze staršího, vařeného kohouta, bývala moc dobrá polévka a výborné rizoto.  Myslím si, že cizí kohout (králík apod.), už k obědu (ani dětem) nevadí. JG

No máte pravdu, že cizí kohout ani slepice či jiné maso jim už nevadí, ale i já přiznám, že mám blok a že prohlašuji, koho znám, toho nejím. Když je krmím z ruky a hladím, těžko je pak sežrat.   Karel je hodný kohout, žádný prevít. Asi kohouky nepovažuje za konkurenci, nechává je zatím na pokoji. Najdu jim nové majitele.

Kurník ještě budu na jaře upravovat. Automatická krmítka budou lepší.  A trusník vylepším ještě teď, aby byla v zimě ještě větší rychlost při čištění. Čistím jim to 2x týdně. A to je v zimě není příjemné, nechat si umrznout uši..

Tak Karel a osobně. Je pěkný kohout a jaro mám rád. Už aby bylo. Teda, moc vlašák to nenííí (protože nemá bílé ušnice, taky koroptví by asi mněl modrá prsa, závěs zlatý a velký snop kosírek), ale to neva.
Chov je potřeba dělat tak, aby to bavilo pořád. Nepřehnat to. Je dobré, když baví taky děti. Jako malý, jsem o prázdninách kontroloval sezení kvočny každý den několikrát, abych nepropásnul líhnutí. A s tím masem: Je prostě potřeba, když tu cestu masa někdo zvládne (nejlíp a za odměnu, tatínek). Dneska mně už kohouti nebudí. Trošku je to škoda.
Já mám jen zvířata, o která se nemusím moc starat. Tedy, ne každý den (a v zimě i hodně dlouho). Na obrázku je Macek (aby se s Karlem seznámili). Je mu asi 8 roků a už je to mazák. Býval to bdělý a tvrdý strážce. To už nedělá. Ale možná si na to někdy vzpomene, a jde alespoň si štípnout mně. JG

:D Taky jsem si myslela, je to taková pěkná směska na krásnýho kohouta. Koukala jsem hned na fotky vlašáků a něco souhlasí, něco ne. Te nevadí. Já jsem ho dostala od kamaráda.

Chovám nejen slepice, chovám i kočky, a už dlouho a baví mě to pořád. Tady u slepic jsem se snažila dobu, kterou musím věnovat péči. Aby ji měly se vším všudy a já ji stíhala. Já pořád říkám děti, ale ony jsou už dospělé, studenti. Kontrolu kvočny, když seděla, jsme prováděli všichni. Naštestí jsou slepice zvyklé, že je beru do ruky a že jim pořád lezu do cesty, tak jí to nevadilo. A líhnutí jsme chytli. Manžel říká, že vraha slepic z něj neudělám. Je to měkota, odměna by musela být asi BMW.

Macek je krásnej. Karel je taky bdělý strážce. Jakmile vleze kočka na zahradu, musí nasadit rychlý sprint.  Naštěstí se nenaučil honit nás a klovat. Bere nás jako své slepice. Jdu ven, posbírat vajíčka.

Váš kohout se mi líbí proto, že je pěkně „kohoutovitý“. Navíc je mladý, urostlý, zdravý a sebevědomý. Má se viditelně dobře.
A plemenné znaky? Tak jsem se taky podíval na obrázky vlašek, už jsem je moc dlouho neviděl a nebyl jsem si najednou jistý, jestli jsem nekecal. Podoba by byla, ale viděl jsem i obrázky vyděšených kohoutů. Trochu mně to překvapilo. Nevzpomínám si z dětství na vyděšeného vlašáka. Na rváče ano. Vlašák, jeho znaky, to byla především záruka, že před nebezpečím necouvne. Otázkou pak je, jestli se znaky exteriéru nestaly už jen prázdnou slupkou. Ty vnitřní znaky, které nemusí být na první pohled patrné, jsou totiž mnohem důležitější, než ty vnější.
Pěkný kurník, a s nápaditým „bidlem“. Šikovný tatínek (na větev jsem nikdy nepřišel, já jen ostrouhal rovnou smrkovou tyčku). S tatínkem to asi chce trošku postupně, aby vzal za své i tu část chovu, která se týká masa nebo jiné, protivné části chovu.
A ještě trošku tenkého ledu filosofie: Taky nezaměňovat pojmy. Chov, i jeho etapy, jsou jednoznačně dobro a provází lidi už hezkou hromádku tisíciletí. To, že někdo dělá chov blbě a jiný zneužije, na tom nic nemění.
Já jsem Macka nedostal ani nekoupil. Možná jsem ho „odchoval“. Nebo jeho družku. Je to jediný, volně žijící pták, který ke mně kdy, po zavolání, slétnul z oblohy. (proto je trochu mazánek)
Tak ať pěkně nesou, předou, i studují! JG

Karel se bude celý červenat, až mu to zítra řeknu. K nám je teda velice hodný, žere z ruky a nechá se i mnou pohladit, ale kočku nebo psa prožene jak se patří. A u toho vyroste dvojnásobně, jak se vypne a načepýří.  Manžel s kurníkem nemá společného nic. Ani s bidlem , To já vyhnala na ořech kamaráda s pilou a už jsem vyřešila hřad. Celý kurník jsem postavila sama, s pomocí syna, když mohl a já měla málo rukou. Něco bez přidržení nejde, třeba deska určitě nelevituje, abych si jí mohla přišroubovat. A se střechou mi taky pomohl. Od nákresu až po zhotovení je to má práce. Manžel papá jen vajíčka. Ale koukat na slepice chodí, a krmí je taky rád. A rád se chlubí cizím peřím.

To musí být neskutečný, přivolat si ptáka z nebe. A zvlášť takovýho obra. Kdyby andulku, to jo, ale labuťáka? Závidím. B.

Jejda jejda, frapantní situace. Tenký led a prolomený u kurníku. Kurňa, kdo by to čekal? Už dřív bývaly ženy v mnoha povoláních. A teď i kompletně kurník!
Kohoutci, chov, Karel i Macek musí chvíli stranou. Některé hodnoty musí zůstat neměnné. Třeba tradiční role hlavy rodiny. Tatínek prostě neměl právě čas. A basta. A má spoustu jiných předností a zásluh.
Jinak jsem si obrázky kurníku prohlédnul ještě jednou a zesílenou pochvalu překládám, z tehdy zaneprázdněného tatínka, na zručnou maminku chovatelku.
Labuť je „velké letadlo“. Na přistání a hlavně vzlet, potřebuje asi 100 m hladiny. Ještě těžší to má se stromy, než nabere jejich výšku. Macek doma letiště nemá. A tak musí kus cesty uplavat, něco podlézt, něco přelézt a zbytek dojít. Když zkušená labuť přistává „na návštěvu“ tam, kde je to pro stromy těžké a nebezpečné a ví, že potom jí ještě bude čekat dlouhá a možná i nesjízdná cesta na  „startovací letiště“, tak to asi nedělá úplně běžně. JG