Já si myslím, že málokdo je spokojen s kolekcí odrůd, které má na své zahradě. Je to míněno v tom smyslu, že většina z nás tuší, že existují ještě lepší, kvalitnější odrůdy, než ty, které nám zrovna rostou u domu a tudíž po nich i usilovně toužíme.  Ale které to jsou ty NEJ? Na to bohužel, (anebo naštěstí?) jednoznačná odpověď neexistuje. A tak musíme stále pátrat, zkoušet,  riskovat, vysazovat, čekat, těšit se, občas být zklamáni ale někdy i rozradostněni. Osobně tyhle nejistoty a touhy po dosažení dokonalosti považuji na ovocnařině za to nezajímavější. Kdybych věděl, že mám na zahradě opravdu to nejlepší, co existuje a už nic lepšího nikdy nebude, přestalo by mě to bavit. Stala by se z toho rutina, nuda, šeď. A tak s chutí pátrám, sním, tápu a těším se.