S koupenou a vypěstovanou zeleninou (dámy prominou, dnes to lze i naopak) je to jako s koupenou a milovanou ženskou. Koupená je na konzumaci a milovaná na trvalý vztah.

Přemýšlel jsem, co mne na tom pěstování tak baví. Přišel jsem na to, že v mládí to byla ta konzumace, sežrání. Ale jak stárnu, přesunulo se to spíš k té radosti z toho, že to pozoruju jak to roste (občas taky ne, ale neúspěchy přece musí být, abychom vůbec poznali, co je úspěch). Ne, že by to sežrání nebylo také důležité, ale je až druhotné. Když mi někdo daruje skvělá rajčata (doma pěstovaná), není to to stejné, jako když si je vypěstuju sám.

A taky mne baví hádat, co co udělá, když já udělám/neudělám tohle. Jo, dalo by se tomu říct "věda", ale to je příšerně nadsazené. Ve skutečnosti je to jen prachobyčejná zvědavost. A je normální, aby člověk byl s věkem stále zvědavější? Pokud ne, jsem nějaká úchylka.

Milan HP