Nemůžeš dávat zvířeti léčiva aniž bys znala původ jeho problémů. Antidepresivy mu můžeš ještě více uškodit.
Nemůžu na dálku diagnostikovat problém, jen můžu uvést vlastní zkušenosti. S vyjímkou špatných zkušeností jsem často viděla plaché kočky/kocoury tam kde jsou v zásadě izolované od ostatních zvířat či lidí, většina z nich není ani příliš vymazlená.
Takže bych se nejdřív zaměřila na hledání příčiny. Tedy znáš jeho minulost, nemá nějakou nějakou špatnou zkušenost? Pokud se to neskrývá a z toho co píšeš si myslím, že ne a příčina bude v přílišné izolaci a čičák se doma necítí bezpečně.
To se samozřejmě řešit dá, ale vzhledem k jeho věku a zažitým zkušenostem to není úplně jednoduché. V obojím případě léky problém neřeší.
Je důležité, aby měl čičák svoje bezpečné místo, ne nějaký koutek, ale skutečně místo kde se může v bezpečí schovat, najíst, napít atd. a dál je dobré kočičáka "umazlit", aby se cítil v bezpečí nejen u majitele, ale i jen v jeho blízkosti. To je ta obtížnější část, protože má už své návyky. Pak je možné jej zvykat na jiné lidi, zvuky atd., ale je to běh na velmi dlouhou trať.
Když se takhle bojí znamená to, že má strach a za to může buď špatná zkušenost (ale i to se dá samozřejmě zmírnit vhodnou péčí a prostory) a nebo se jen necítí bezpečně protože se bojí neznámého.
Ono je to někdy obtížné vzhledem k práci aj., poslední osobní zkušenost mám, když jsem získala extrémně plachého kocourka před pár lety. Byl vyděšený a tak moc se bál, že ze strachu syčel, prskal a schovával se do toho nejmenšího koutku.
Vzala jsem si ho do pracovny, udělala jsem mu pelíšek v prostornější přepravce, nedaleko měl vodu a jídlo, o kousek dál záchod. Strávili jsme spolu takhle víc než měsíc. Odcházela jsem od něj maximálně na hodinku, dvě denně. Pelíšek měl vedle mě tak, aby věděl, že tu jsem, ale zároveň že má svůj vlastní, ten byl zcela jeho a neexistovalo, abych ho z něj třeba jen vyndavala, nicméně ruku jsem na něj chvílemi pokládala. Brzo to pochopil.
Nicméně průběžně jsem ho odchytávala, když se šel projít. Jednak kvůli ošetření oušek, které potřeboval a také kvůli mazlení. To mě stálo denodenní škrábance, lovení všude možně. Na to mi dost pomohl obyčejný ručník. Kočka se v něm uklidní a také dobře poslouží k vylovení nepříčetného strašpytla z těžko přístupného místa, aniž by mě nebo sobě ublížil.
Zkrátka postupně si pomalu zvykal, časem se začal víc mazlit. Zhruba po měsíci jsem ho vzala na ruce "na výlet" po domě a zkouknutí ostatního osazenstva. Byla to ani ne hodinka, celou dobu jsem ho měla na ruce, byl trochu vyjukaný, ale stačilo ho jen podrbat a mluvit na něj. No a takhle jsem ho zvykala asi dva týdny, pak už mohl být kde chtěl.
Shrnu to, začátky byly opatrné, ale už se nebál ostatních, u mě byl v bezpečí a za krátko se z něj stal naprostý mazel nejen se mnou, ale i velký nebojsa.
Je samozřejmé, že každé zvíře je trošku jiné, ale z tohohle i předchozích "zvykaček" vím, že když je "vymazlené" a cítí se bezpečně nemá se strachem v rámci své vlastní povahy a ev. minulých zkušeností žádný zvláštní problém.
