Plody mučenek mají různou barvu. V obchodech zakoupíte plody P. edulis - klasiceké jedlé mučenky, které jsou tmavě fialové a jakoby zmačkané, jako maracuju, někdy se dají sehnat i zelené, nezralé. Její varieta Flavicarpa má však plody žluto oranžové a silně kyselé. Ohledně samosprašnosti P. edulis se vede velká debata, už to příliš neplatí vzhledem k cizosprašnosti rostlin. Další plody jsou už více méně žluto oranžové, ale různých tvarů. P. ligularis prodávaná jako granadilla je kulatá a na tvrdé pokožce, spíše skořápce plodu jsou znatelné pruhy, P. mollissima má banánovité podlouhlé plody a P. alata a P. quadrangularis mají protáhlé velké plody - alata jako husí vejce, quadrangularis až do váhy 2-3 kg, běžně se však vyskytují kříženci s plody kolem 1,5 kg. Caerulea má také oranžové plody, ale jako vyloženě chutnou bych ji neuváděla, je fádně sladká. U nás se eduliska a ligularis dají koupit v obchodech za celkem rozumné ceny a ligularis je opravdu výborná.
Mučenky jako takové jsou převážně cizosprašné, ale platí to na celou rostlinu, takže opylit květ pylem z jiného květu téže rostliny má maximálně efekt toho, že se vyvine prázdný plod. Je třeba pěstovat dvě nepříbuzné rostliny - dva různé zdroje sazenic, dva semenáče.
Ohledně zimovzdornosti se ještě píše o P. lutea, ta má drobné žluté květy a podobně jako u incarnaty jí uschne celá nadzemní část a z kořenů vyroste na jaře znovu. Pár jich u nás je, ale údaje o jejich pěstování nemám...
Moje osobní zkušenost s incarnatou je taková, že rostlina dvouletá po vysazení do studeného skleníku, kde běžně kvete a plodí P. caerulea nepřežila druhou zimu. Minima jsou kolem mínus 3-5 st. Celsia a caerulea mi za nějakých 12 let pěstování zmrzla pouze jednou, když venku byly mrazy kolem mínus dvaceti, jinak je i přes zimu zelená.
Velmi pěkné jsou i hybridy P. incarnaty např. P. Incense, které snášejí kolem mínus 8, ale tu jsem takto netestovala...
