V poslední době se v zahraničních permakulturních kruzích rozmáhá koncept tzv. živého mulče (možno zagooglit "living mulch") a to i při pěstování zeleniny. Hlavní zásadou je ponechat půdu pořád zakrytou, kořeny rostlin kypří půdu, zůrodňují ji přidáváním organické hmoty do půdy (koloběh tvorby a odumírání kořenů těchto rostlin). Dokonce farmáři v USA pěstující kukuřici přechází na tento systém, který kromě zůrodňování, a lepšího zadržování vlhkosti brání i erozi půdy (koneckonců i u nás jsem slyšel o pokusech s kukuřicí a svazenkou jako živým mulčem).

Přiznám se, že jsem ze začátku záhonky pečlivě okopával (ikdyž se mi nikdy nepodařilo mít je v takovém pucu jako pan Hlavatý ;-) ale postupem času jsem i z důvodu usnadnění práce stále více zkoušel mulčovat vším možným, až jsem po úvahách, kde má člověk pořád brát tolik mulčovacího materiálu (typicky slámy, ze sena totiž na záhoncích další rok vyklíčí louka) skončil u živého mulče. U stromů a keřů sestává z vytrvalých půdopokryvných bylin a u zeleninových záhonků používám nízké půdopokryvné rostliny mělko kořenící, aby nekonkurovaly zelenině a daly se případně lehce širokou motykou shrábnout či vytrhnout (šrucha zelná, všemi opovrhovaný ptačinec žabinec, popenec, polníček, pod vyššími rostlinami i jetel...). Vyšší plevele průběžně vytrhávám a nechám na záhonku jako mulč.

Pokud mohu porovnat, tak bych se k okopávání a "sterilním" záhonkům již nevrátil, protože mám vypozorováno, že půda je teď v lepším stavu, humóznější, při deštích zadrží více vody i brání odparu, v současných vedrech jsem nemusel zalévat tolik jako sousedé. Hlavně v létě nevzniká ten tvrdý škraloup na povrchu, který prorazíte jen motykou a který při letních deštích brání vsakování. Nevidím, že by mi zelenina plodila nějak hůře, spíše naopak. Je to pro spoustu lidí spíše psychologický problém - co by na ty nevypleté záhonky řekli sousedi...? :-)