babička byla zavařovací maniak,
beden kompotů u nás byly tuny, někdy došlo k záměně ve frontě a kompoty jsme otevřeli s několikaletým zpožděním. Takže zkušenosti:
meruňky (ananasky): první rok fpoho, do 3 let tmavnou; rok co rok stále víc do tmavě hněda (i v temném sklepě) + změknou - zhadrovatí, ztratí na chuti a ztratí veškerou vůni, šťáva (nálev) ale zrozsolovatí (a po 10 letech už ani není tekutá - vážně jako vařené želé, tenkrát vzácné). Ani po 10 letech ale nejsou vyloženě nechutné; když v bolševických krámech zůstaly jen brambory a mrkev, děti je měly rády. Dnes by ale asi daly před tímhle přednost hypermarketové hydroponii.
broskve - podobné, jen méně tmavnou a méně hardovatí: zůstanou tužší - méně rozňahňané. stárnou pomaleji, směřují ale ke stejným koncům, kdy pak je těžké rozhodnout, ze kterého ovoce původní hmota pochází.
třešně - těm čas až tolik neublížil - držely si tvar i po letech. Světlé třešně ztmavly, ale ne do odpudiva. Chutí ale samozřejmě směřovaly k neurčité sladké hmotě.
švestky - ty jaxou tmavé, stárnutí jim tolik nevadí - ani vůně moc nezeslábne. Jsou jiné nežli letošní: ne lepší, ale přesto atraktivní. Nálev taky po >3 letech zrosolovatí - tomu to ale prospívá.
čalamáda, okurky: směřuje ke kyselému hadrovitému kompostu neurčité vybledlé béžovo-zelené barvy: po pár letech použitelné jen rozmixované do omáček, obarvit sladkou paprikou.
povidla: směřují ke konzistenci (i barvě) hokejového puku. Tenkrát jsme neměli aku-vrtačky s vykružovací pilou ani horkovzdušné pistole (benzínová letlampa páchne), takže jsme zkoušeli povidla dobývat ručně: je zapotřebí sil srovnatelných s pevností nádob: jedná se tedy o vyloženě nebezpečnou činnost (i za užití ostrých nástrojů: dláta, šroubováků), tedy mužská práce. Nepomáhá ani do nádob s povidly nalévat vodu - ta se sice zabarví (tedy něco asi vyluhuje), ale sama zkvasí, než stihne povrch povidel významněji změknout. Povidla v tomto stavu je lepší oželet nebo někomu nesympatickému darovat.
obecně tedy lze říci, že přežít lze i konzumaci kompotů starých desetiletí (bez vlivu na rychlost peristaltiky), je ale chyba nechat je zestárnout více nežli 1 rok.