A další pokračování … Návrat pořádku

Tak jsem už chytil a přestěhoval čtyři krtky. Sláva a věhlas mojí metody se zřejmě rozšířil po celém okolí a krtci se z mé zahrady začali stěhovat snad i dobrovolně. Hromádek pomalu ubývalo a já cítil pocit vítězství a uspokojení. Asi po třech dnech,  se každodenní „škody“ omezily asi jen na dva až tři krtince a nějaký ty chodbičky mimo čerstvě zasázený trávník. Podle předešlých zkušeností bych to odhadnul na jednoho posledního krtečka. Mé lovecké ambice mi říkali, že mám za den, maximálně dva pokoj. Opak byl pravdou. Krtince se objevovaly znovu a znovu a já i přes několik pokusů neměl žádný úspěch. Hlavou mi probíhalo, že to asi nebude jen nějakej ten „obyčejnej“ krteček. Tohle bude něco jinýho, lepšího. Že oni na mě poslali zkušeného, zahrádkáři ostříleného borce, abych poznal, že příroda se jen tak lehce nevzdává. Že to tak je, jsem měl už brzo zjistit. Krtince a přilehlý cestičky se začaly soustředit okolo jedný zrezlý tújky, oblíbenýho čůracího keříku mého synka. Hlídal jsem tedy hlavně tam, ale žádnej čerstvej pohyb né a né zachytit. Poslední dny jsem byl skoro celý den pracovně doma, čehož se dalo využít k častějšímu pozorování a konečně i počátečním úspěchům. Ale i když jsem krtka načapal při hrabání, tak mi stejně utekl. No dobře, začal jsem tedy vylepšovat lovnou metodu a přibral jsem i zbraně. Začalo to bej osobní. Kousek od tújky jsem tedy připravil kýbl a rejč. Když krtek hloubil cestičky na povrchu, snažil jsem se mu rejčem zatarasit cestu zpět a pak ho případně vyhrábnout. Jak byl ale ten můj krteček rychlej, mrcha jedna. Vždycky zmizel jak Copperfield a já si jen představoval jeho smích, mizející z hlouby země. Ale na každého dojde. Dneska jsem hlídal od rána a asi každou půlhodinku kontroloval pohyb na zahradě. Moje ego už postupně upadalo a já se připravoval kapitulovat. Když jsem ale zahlídnul čerstvě se pohybující hlínu. Sundal jsem boty (tak daleko jsem už došel s beznadějí) a opatrně se potichu přibližoval. Jak jsem vyčetl na netu, krtek se orientuje hlavně sluchem, čichem a hmatem. Ideální podmínky byly tedy na mé straně. Bosej jsem se pohyboval téměř neslyšně a dokonce i ranní sprcha už proběhla, tak by ani pach mého potu neměl překážet. A hmat mu nebude nic platnej. Až ucítí moji ruku, budu ho už držet tak pevně, jak to jde. Tedy jsem to alespoň předpokládal. Nechtěl se nechat. Byl to boj o život. Tedy alespoň u krtka. U mě šlo o čest. Vyhrál jsem. I když mě to tentokrát stálo i pár kousanců, nakonec jsem ho pěkně za ocásek hodil do připraveného kýble. Sednul jsem si vedle a vychutnával si vítězství a pomalu zklidňoval hladinu adrenalinu.  Krtek měl štěstí, že narazil na milovníka zvířat. Po pár minutách už byl na poli za silnicí a hledal si cestu k dalšímu dobrodružství. A já se už těšil na večer. Je pátek a budeme slavit. Slavit vítězství. Jedno malý vítězství, který mi nedalo jen záchranu našeho nového trávníku, ale i poznání jednoho malýho tvorečka, se kterým jsem se o zahradu dělil a určitě ještě v budoucnu někdy budu dělit znovu.

Macek666

P.S.: Ještě bych na konec mých příspěvků, se kterýma jsem se snažil Vás i trochu pobavit, přidal i malou prosbu myšlenou vážněji. I jako reakci na Lenču (, který tímto děkuji za reakci na příspěvek), bych rád poprosil o trochu vstřícnější chování, jak ke krtků, tak hlavně i ostatní přírodě, která nás obklopuje.  Je jasné, že naše „golfový“ trávníky jsou pro nás to největší zadostiučinění, ale i ostatní tvorečkové mají právo na život, i svoje životní prostředí. Udělejte mi tedy radost a např. i v této diskuzi piště příspěvky s úspěchy s lovem živých krtečků, ať už „mou“ zaručenou metodou nebo pomocí hodně zmiňovaných trubkových pastí. Ať pak děti našich dětí nemusejí hledat krtka a další zvířátka už jen v online encyklopediích. Díky.