Zahrádkaření bylo v posledních letech na ústupu, ikdyž je pravdou, že nyní zažívá menší renesanci. Troufám si tvrdit, že do původního rozsahu se již nikdy nevrátí. Minulostí jsou ty časy, kdy každá příkopa u silnice byla vysečená a lidé se o ni klidně i pohádali. Se zahrádkařením souviselo i chovatelství a sena na krmení nebylo nikdy dost. Na zahradách se pěstovala zelenina, brambory a krmná řepa a trávu bylo nutno pořizovat právě kolem cest, které z hlediska provozu nebyly tak frekventované jako dnes.

Zahrádkaření je pro mnohé koníček, snaha vypěstovat zdravé potraviny a být soběstačný a nebo také určitá romantika, se kterou lidé z měst přicházejí na venkov, aby pak zjistili, že realita je jiná než to co se píše v knihách. Zahrádkář se musí učit celý život.

Zahrádkaření hodně ublížil i rozpad provozoven na výkup přebytků ovoce, které sice ještě existují, ale pobočky již nevykupují tolik druhů jako dřív a většinou se v našem regionu omezůjí na padaná jablka a loupané ořechy. Krachy zpracovatelů ovoce a zeleniny zasáhly i do života zahrádkářů, stejně tak jako výkupní ceny.
Trhání rybízu a angreštu do sběrny je nahrazeno vysedáváním dětí u počítače.

Stejně tak jako v jiných profesích, tak i nezi pěstiteli existuje někdy menší a jindy větší rivalita. Zahrádkáři se jen nehrabou v půdě, ale jsou i soutěživí a často se mezi sousedy odehrávají souboje o lepší úrodu. Tyto duely jsou naštěstí ve většině případů jen kamarádské špičkování, ale i tak pěstitelský zdar potěší. Hlavní je mít nadhled a nebát se přiznat vlastní chybu nebo nevědomost.

Inspirací k tomuto článku mi bylo vyprávění Václava Větvičky, které jsem dnes viděl v televizi. Je jen velká škoda, že dostal tak málo prostoru a tohle bohužel není u lidí, kteří by nám mohli mnoho říct nic neobvyklého.