Přidal bych se k názoru, že "normální" zahrádkář sice zřejmě něco ví o Mendelovi a jeho hrachu a tuší, že od mendelových dob udělala genetika velký pokrok, ale o hlubší poznání v tomto směru nemá velký zájem. Jeho zajímají praktické poznatky.

Pokud se týká šlechtění konvenčním způsobem, k superodrůdě se sice takto nikdy nedostaneme, ale rozhodně bych ho nepodceňoval. Konec konců přesně tímto šlechtěním v přírodě vznikl sám člověk (pokud nebereme v potaz variantu inteligentního stvořitele) a výsledek není úplně špatný (tedy celkem se povedli alespoň někteří lidé), i když do supertvora má daleko. I v oblasti nám bližší např. takové jablko Admirál je přece také výrazný posun kupředu.

Když vezmu vinnou révu, tak neustálé zkoušení nových odrůd, jakkoliv se to může zdát bláznivá činnost, má svůj význam. Třeba odrůda Skazka, kterou jsem si pořídil před třemi lety. Počítal jsem s bezsemennou odrůdou a moc velké naděje jsem do ní nevkládal. A ukázala se nejen slušná bezsemennost (třeba u Velesu je hodně problematická), ale navíc i solidní velikost bobulí a zcela překvapivě i velká skladovatelnost (to nevěděl ani autor). Při slušné odlnosti k chorobám považuji tuto odrůdu za jistý posun kupředu, i když vím, že se jedná o "mírný pokrok v mezích zákona."

Ostatně představme si, že se někdy podaří genetickým inženýrům vytvořit superodrůdu - optimální velikost, barva a tvar bobulí, optimální chuť, rezistence proti všem myslitelným i nemyslitelným chorobám a škůdcům, nulová potřebnost pěstitelských zásahů člověka atd. Teď ignorujme subjektivní vnímání chuti, ale i jiných parametrů. To by byla strašná nuda, pěstovat révu v takovém světě (ostatně by se asi pěstovala sama). Co by vůbec lidé dělali? Doufám, že se takové doby nedožiju, budu se i nadále spokojeně plácat v nedokonalých odrůdách a hledat ty méně nedokonalé.

A na závěr - každé přirovnání je do jisté míry nedokonalé. Ale přirovnávat mezidruhové křížení k příběhu o tom, jak pejsek a kočička dělalii dort, je hodně mimo mísu.