Dnes, když už mám skleník, další zdokonalování pařeniště nehledám. Ale domnívám se, že inspiraci a orientaci lze najít v literatuře o využití slunce a v nízkoenergetických a jim podobných domech. Princip je jednoduchý.

Za svislým(šikmým) prosklením, třeba na výšku a šířku celé jižní zdi je malá vzduchová mezera a za ní tlustá (betonová, cihelná nebo podobně masivní) zeď natřená černě. Sklo dovolí průchod zvenku většině světelných paprsků (o kratší vlnové délce) dovnitř, jejich dopadem na tmavou zeď dojde k přeměně v teplo a částečně k odrazu. Sklo nedovolí průchodu většině tepelných paprsků (o delší vlnové délce) ven a zároveň izoluje vnitřní prostor. Zeď potom funguje jako akumulační kamna. K regulaci vnitřní teploty slouží ventilátory, přívod přídavného vzduchu zvenku a žaluzie před či za sklem.

U pařeniště lze využít analogicky hlavně jižní stranu pařeniště pro přímý ohřev slunkem a také pro ohřev a akumulaci tepla uvnitřvnitřní strany(severní, východní a západní) a tmavou půdu. Pokud před jižní (tmavou, masivní) zídku dáme polykarbonát, sklo či folii na dřevěných rámcích apod., zvýšíme skleníkový efekt a snížíme ztráty směrem ven. Nicméně na chladné noci bude nezbytné přehodit pařeniště jakoukoliv fólií či plachtou, textilií apod, aby jakékoliv teplo (ať již takto získané solární, nebo z hnoje) co nejméně unikalo ven.