K Vašemu dotazu: narazil jsem na to při darování nejmenší funkční pálenice Slováckému muzeu - muzeu lidových pálenic v Uherském Hradišti. A samotné foto našel na stránkách výrobce té minipálenice.
V záložce Víte že... je tam i k tomu zajímavé povídání:
O PÁLENÍ...
„Nikdo nemá kořalky bez daně páliti mimo stavení a pozemky, v nichž sám bydlí případně na nichž hospodaří.“
Citovaný odstavec zákona o lihu z roku 1888, který platil pro Moravu a některé další země monarchie patrně způsobil, že některé pálenice dostaly kolečka. Zatímco kvas musel zůstat na gruntě a tamtéž muselo proběhnout i pálení, půjčování aparátů bylo C.K. inspektory tolerováno.
Pro náš model bylo inspirací malé mobilní zařízení, které se podle pamětníků pohybovalo mezi sousedy v podhradí Buchlova. Mělo měděný kotlík na necelých 20 litrů kvasu, topilo se pod ním dřevem a nemělo míchadlo. Kvas se nejprve přivedl k varu za stálého míchání vařečkou, a teprve potom se nasadilo víko, které se dotáhlo obručí. Případné netěsnosti se řešily těstem. Do chladiče, ve kterém byla měděná spirála, se v „kýblu“ (kbelíku) nanosila studená voda, která se musela během pálení dolévat. Teplá voda odtékala přepadem, zachytávala se do kýblů nebo do necek „a děcka si v ní mohly umyt nohy“. Mezi tím lihové páry proudily přes trubky přestupníku do spirály chladiče, kde kondenzovaly a odkapávaly do přistavené nádoby již jako destilát. První pálení bylo „na hrubo“. Vznikla při něm pálenka zvaná „lajtr“ s koncentací alkoholu kolem 30%. Vzniklý produkt bylo nutné ještě jednou přepálit, aby se zvýšila koncentrace a oddělily se jednotlivé složky. Nežádoucí „výskočky“, které kondenzovaly jako první, potom žádané „ jádro“ a nakonec „dokap“ nevalné chuti a vůně. První a poslední se hodilo jedině na mazání kolen. Cenné „jádro“ se pak ředilo na léty ověřený poměr 50 až 51%, při kterém nejlépe vyniknou chuťové a aromatické kvality ovocné pálenky. K ředění se používala měkká voda z pečlivě vybrané studánky, aby se výsledný destilát nezakalil.
Mistrovství páleníka spočívalo a vlastně stále spočívá ve správném oddělení uvedených složek. Těsně za „výskočky“, které mohou obsahovat škodlivý metanol, totiž kondenzují ty nejbáječnější aromatické látky - a tak se může snadno stát, že vznikne buď pálenka jalová, bez slušné vůně a chuti, a nebo bolehlav. Tajemství vynikajících pálenek a zejména pak královny „SLIVOVICE“ z Moravy však spočívá v něčem jiném. Destilace, ač je velmi důležitá, je jen čistící proces, při kterém se oddělují látky s různým bodem varu obsažené v kapalině, v našem případě ovocném kvasu. Nejsou-li ty správné aromatické látky v kvasu, nebudou ani v destilátu. A naopak budou-li v kvasu plísně a různé „přiboudliny“, ani několikanásobnou destilací kvalitní pálenku nezískáme. Není tedy pravda, že čím vícekrát destilujeme, tím kvalitnější je pálenka. S každou další destilací se vytrácí ty úžasné aromatické látky zralého ovoce. A o ty přece jde, no ne? Dvojnásobná destilace je tak akorát!
