Text příspěvku, ke kterému připojujete reakci:Takže něco k té mědi.
Do 70. - 80. let se v medicíně destilační přístroje z mědi vyráběly. Ještě když jsem chodil do školy, na mikrobiologii nás učili, že z měděných destilátorů se nesmí brát voda na výrobu kultivačních půd. Některé bakterie jsou totiž enormně citlivé i na stopy mědi, které v nepatrném množství do vody při destilaci proniknou a na takovýchto agarech špatně rostou. Chladiče z mědi vytlačily skleněné a nerezové zejména kvůli rostoucí ceně mědi, která v jiných oborech nemá adekvátní náhradu (elektromotory, vodiče, klempířina).
Měď je stopový biogenní pvek, který potřebuje lidský i rostlinný organizmus k některým biochemickým reakcím metabolizmu. Toxické jsou ionty mědi až ve vyšších dávkách. Pokud si loknete vody na venkovním betonovém koupališti nebo pojíte pár hroznů z dobře ošetřeného vinohradu bordeauxkou jíchou, Championem či Kuprikolem, spolykáte více ionizované mědi, než kdybyste olizoval měděný chladič řadu let. Uvolňování iontů z kovové mědi je totiž minimální, ostatně výrobky a stavby z mědi patří k nejtrvanlivějším.
Jedovatost mědi pro játra ale má svůj reálný kořen. Existuje totiž (poměrně vzácná) nemoc - hepatolentikulární degenerace - tzv. Wilsonova choroba, jejíž podstatou je porucha odbourávání a vylučování mědi. Ta se pak usazuje v oční čočce a v játrech, které obojí poškozuje.
Nepříjemná chuť v ústech při kontaktu s některými kovy je dána jednak tím, že sliny působí jako slabý elektrolyt, navíc amalgámové plomby tvoří s některými kovy přímo elektrický článek. Ostatně, pocit dotyku hliníkové vidličky na zaplombované stoličce není nic příjemného. Popsané by ovšem nemělo platit o nerezu. Já osobně při jídle příborem z nerezu žádné špatné chutě nepociťuji.