S troškou do mlýna. Nejšílenější a přitom naprosto funkční udírnu jsem viděla na vlastním dvoře. Postavila jí tam paní, co bydlela zadarmo v našem domě a chovala se jako by jí to tam celé patřilo. Takže do země zapustila čtyři profily do L a ty zabetonovala pevným věncem, což vypadalo jako stůl obrácený nohama vzhůru. Na ty nohy položila velký plát silného plechu, na který sypala piliny. Pod ten plech dala zbytek či spíše spodek lázeňského kotle, který roky stával v prádelně, ale který ona vyzmetkovala. V tom topila dřevěným uhlím, které přes plech působilo na piliny. Nahoře měla tyč s háčky a na nich kousky slaniny nebo klobásky. Kolem dokola měla jen prkna sbitá halabala dohromady a nahoře desku, aby dovnitř nepršelo. Jako dveře posloužila dvířka od dřevníku, jako háčky na zavírání ryglíky od oken z domu. S nějakým kouřovodem si nedělala žádná starosti, protože kouř unikal celým obvodem veledíla. Její vlastnoručně vyrobené a vlstnoručně vyuzené výrobky byly vynikající. Přesto první, co po její smrti zmizelo, byla právě tato nevzhledná bouda a na mě šly mrákoty, když jsem zjistila, jaký materiál a odkud na ni použila.