Trubku kouřovodu mám osinkocementovou, není to asi to pravé, byla však i v předchozí udírně, kterou stavěl můj otec a sloužila tam snad 20 let. Byla vevnitř hladká a neporušená, zatažená kouřem, proto jsem ji použil i pro stavbu této udírny. Nemyslím si, že se z ní něco uvolňuje (viz obdobné diskuze o azbestu a jeho škodlivosti při dlouhodobé práci např. při drcení, mletí...), ale také tuto trubku nikomu nedoporučuji, to je každého věc co si tam dá..

Napojení do udírny mám vyřešené zabetonováním plechového kolena od kamen. 

Co se týče toho plechu na spodku udírny, nezaznamenal jsem, že by něco smrdělo. Já udím teplým kouřem a hlídám teplotu na 60 - 70 stupňů, okap omasku steče po tomto šikmě umístěném a částečně prohnutém plechu do jímací nádoby a nikdy jsem žádný problém nezaznamenal i když mě teplota utekla ke 100 stupňům. Udím dost často i pro své známé a vždycky mi byla výroba chválena. Je třeba se s každou udírnou naučit správně zacházet - jak ji dlouho nahřívat, po vložení výrobků větrat tak, aby byly suché a nepotili se, hlídat teplotu.... Vše se dá praxí naučit. Pak se nemůže stát, že máš výrobu kyselou, černou,  nebo spíš upečenou než uzenou.... Chyb se dá udělat dost, avšak chybami se člověk učí. Je třeba zkoušet a zkoušet. Přeji mnoho úspěchů při výrobě těchto nezdravých, ale chutných výrobků.