Tchán mi kdysi nasadil na zahradu u domu proti mé vůli 4 jabloně roubované na semenáčcích. Chtěl udělat ovocnou stěnu. Zakopal jsem sloupky, natáhl dráty a jak ten dědeček u řepy čekal a čekal. Mráz mne lekal, sluníčka se bál, větru jenom lál.
Asi 10 let vždy na podzim tchán přišel, a buď sám, nebo později povolal syna, aby jej něco naučil a stromky ostříhali. Velmi radikálně. Za celých 10 let na stromcích nebyly žádné plody, nebo max 2 jablka. Každým rokem ovšem mohutně přibývalo nové dřevo, které bylo podle jeho názoru ostříhat.
Asi nevěděl nic o apikální subdominanci, takže horní větve tloustly neskutečným způsobem, spodek vyholoval. Úroda žádná.
Po smrti tchána jsem povolil jabloním 1 rok bez brutálního ostříhání a ony se mi odměnily bohatou úrodou. Po 12 letech se teprve mohly projevit.
Naštěstí jsou stromky na severní straně k sousedovi z jeho pohledu, takže mu zatím jejich velikost ne moc vadí. O úrodu se částečně dělíme.
Semozřejmě po hlubokém průklestu stromky reagují šíleným nárůstem dřeva do všech stran, hlavně na jih, k sousedovi a ani letní řez mnoho nepomáhá. Zrušit je s ohledem na pietu zatím nehodlám, ale soužití s nimi se podobá peklu. To jsou následky použití nevhodných podnoží.
Jsem toho názoru, že strom zpravidla ví, ve které fázi vývoje kořenů a větví je dostatečně silný pro plození. Lze to samozřejmě ovlivnit probírkou, hnojením. Střihem dle mne jen omezeně, nebo za cenu snížení životnosti stromu (před smrtí se snaží zanechat co nejvíce genetického materiálu).
Jsem příznivcem minimálního řezu, samozřejmě odumřelé větve, dvojáky u peckovin, větve jdoucí do vnitřku koruny, ale snažit se udržet velikost stromu bez ohledu na podnož mi připadá jako sysisovská práce bez koneřného výsledku.
A teď do mne.
