Předpokládám, že neznámá je ta moje Ezéeská, protože Pařížanku zná každý. Vlastně tu hrušku ani nepěstujeme. Před časem jsme objevili pozapomenutý velmi starý a mohutný strom u barokní sýpky ve vedlejší obci. Po delší době se nám ji podařilo (snad správně) určit jako Ezéeskou. Má nápadně válcovité plody, ale asi nejnápadnější znak je, že dužnina se nikdy nestává máslovitou, ale zůstává stále zrnitou. Přirovnal bych ji chutí možná k Bohemice dovedené k dokonalosti. Je to hruška druhé poloviny září.
