Dobrý večer, krásná diskuze, ani se mi do ní nechce zasahovat... Chci jen podotknout, že někdy si typ podnože prostě nemůžeme sami vybrat. Postupem času jsem se stal majitelem tří zahrádek. Jedna z nich je na příkrém svahu, velmi chudá půda, neoplocená. Díky chudé půdě všechno, co nebylo na semenáči, postupně uhynulo. I tak dvacetileté stromky mají kmen okolo 10 cm v průměru. Původně jsem zakládal korunky ve výšce jednoho metru, ale se zlou jsem se potázal - každé jaro mi je okousaly srny. Nové korunky jsem musel vytáhnout přes 150 cm a i to někdy nestačí. Že do vysokých korun časem nevylezu, je mi jasné, a že se ve svahu špatně přistavuje žebřík, to jsem si vyzkoušel taky, ale tady nic jiného nezbývá. Navíc jablíčka z těchto stromů nám chutnají nejvíc. No a samozřejmě je tu jedna obrovská hrušeň, která vévodí zahradě a jejíž trpké plody nežere ani lesní zvěř. Ale ten majestát... Druhou zahrádku jsem zdědil. Většinou čtvrtkmeny. Půda je ale vlhká až podmáčená a když zaprší, některé stromky se vyvracejí. Tady nic nesázím, spíš vyřezávám a prořezávám, stromky jsou hodně nahusto. A přeroubovávám na rezistenty, protože bez nich to v poslední době nejde. Třetí zahrádku máme u domu. Kousek rovné půdy, většinou využité na záhonky. Když jsem zde poprvé vysadil zákrsek, byl jsem u vytržení z toho, že jsem jeden rok zasadil a druhý rok ochutnal - nemusel jsem čekat někdy až deset let, než strom zarodí (kdyby jen deset - letos jsme poprvé ochutnali hrušku Solanku, kterou jsem rouboval před osmnácti lety). Každá podnož a každý tvar má své upotřebení v určitých podmínkách - a taky své kouzlo.